SLOVENSKÝ ČUVAČ



Země původu: Slovensko

Vznik plemene: středověk

Původní využití: ovčácký pes, hlídací pes

Využití dnes: hlídací pes, pracovní pes, střežení stád, pasení, ovčácký pes, rodinný pes


Historie a původ plemene   


(Výběr z článku Webfordog.cz)

V minulosti bylo pro toto plemeno používáno označení tatranský pastevecký pes, ale též tatranský čuvač. Toto jméno dodnes figuruje i ve standardu plemene. Docházelo však snadno k záměně tatranského čuvače s polským podhalaňským pasteveckým psem, který se ostatně i v současné době v angličtině nazývá Tatra Mountain Sheepdog. Shodné geografické označení v názvech obou plemen, podobných si navíc svým zevnějškem, bylo poněkud zmatečné.

Přijetí nového názvu jakoukoli mýlku vylučuje. Původ první části pojmenování slovenský čuvač je více než zřejmý a je odvozen od místa výskytu plemene, zároveň se jasně vymezuje ve vztahu k polskému plemeni. Druhá část názvu souvisí s praktickým uplatněním tohoto psa. Slovenské "počuvat", poslouchat, charakterizuje nejlépe uplatnění čuvače v roli pozorného hlídače, kterému nic neunikne.

Slovenský čuvač, podhalaňský pastevecký pes, maďarský kuvasz, maremmansko-abruzský pastevecký pes nebo třeba pyrenejský pastevecký pes - všechna tato plemena jsou si nápadně podobná svou huňatou bílou srstí a mohutnou tělesnou konstitucí. Pradávnými předky dnešních bílých horských psů byli pravděpodobně vlci žijící v chladných a hornatých končinách evropského kontinentu. Existují teorie o spřízněnosti slovenského čuvače se psy z východní vývojové linie, sahající až k tibetské doze.

Po staletí představoval slovenský čuvač pro horaly ze slovenských Tater nenahraditelného pomocníka. Ochraňoval udatně stáda ovcí, dobytek i drobnější domácí zvířectvo před útoky predátorů, upozornil na každého nezvaného hosta na pastvině i ve stavení. Později docházelo k jistému rozšíření plemene do dalších oblastí na Slovensku. Lidé, kteří se do horských končin vydali v roli turistů a rekreantů relaxovat do místních lázní, si brzy povšimli krásných bílých psů starousedlíků. A tak některá štěňata putovala mimo Tatry a byla obdivována jako velká vzácnost.

Ke konečnému sjednocení exteriérového vzhledu plemene došlo až ve 20. století. Do té doby se vyskytovaly dvě velikostní variety, z nichž větší, jež kohoutkovou výškou odpovídá modernímu slovenskému čuvačovi, byla pojmenována jako horský typ. Krom toho byl znám ještě tzv. nížinný typ, podstatně menší, s kohoutkovou výškou do 50 cm. Zástupci plemene byli vyváženi do zahraničí a jejich počet na Slovensku rychle klesal, až se dostal na velmi nízkou hodnotu.

O revitalizaci chovu slovenského čuvače se nejvíce zasloužil brněnský profesor Antonín Hrůza. Právě on inicioval založení ústřední knihy tatranských čuvačů v Československu ve 30. letech 20. století, cílevědomě usiloval o unifikaci podoby plemene a jeho uznání. Dovršit toto úsilí úspěchem ovšem nebylo vůbec jednoduché. Prof. Hrůzovi trvalo dlouhou řadu let, než se mu podařilo po mnoha peripetiích sehnat dostatečný počet reprezentativních zástupců plemene, vhodných k chovu.

Situace byla v jisté době natolik závažná, že slovenskému čuvačovi hrozilo bezprostředně vyhynutí. Svůj podíl na tomto stavu měl nejen vývoz do zahraničí, ale nepochybně taktéž rozšíření vztekliny v Tatrách a preventivní akce místních v podobě hromadného zabíjení psů. Některé z nich zachránil až prof. Hrůza kvapným odvozem do Brna.

Zatímco první chovatelský klub plemene byl založen již v roce 1933 a standard vyhotoven v roce 1947, oficiálního mezinárodního uznání se plemeno dočkalo v roce 1965. Jedná se o vůbec první mezinárodně uznané plemeno ze Slovenska. Jeho chov je v Česku tradičně na velmi dobré úrovni. Vytrvalá aktivita prof. Hrůzy ve prospěch charismatického plemene nepřišla vniveč, jeho odkaz žije dál.

POVAHA

Slovenský čuvač je překrásný pes, jenž vyniká bílým zbarvením, kvalitou srsti a vyváženou tělesnou konstitucí. Je majestátní a mohutný, netrpí však přehnanou těžkopádností - naopak dokáže až překvapit velkou hbitostí, pohyblivostí a lehkostí při chodu. Slovenský čuvač dokáže být impozantní i roztomilý. Především štěňata slovenského čuvače jsou vskutku neodolatelná a všude tam, kde se objeví, vzbuzují nadšené ovace kolemjdoucích. Díky bílému zbarvení nelze čuvače přehlédnout. Po staletí bylo tatranskými pastevci preferováno cíleně, nápadná barva se totiž stala důležitým rozpoznávacím prvkem na pastvinách, když bylo nezbytné odlišit na první pohled psa od škodné i na delší vzdálenost a při horší viditelnosti. Tento pes je excelentním hlídačem. Dělá čest svému jménu a pozorně naslouchá sebemenšímu nezvyklému šramotu. Na cizího příchozího včas upozorní a chová se k němu s odstupem a ostražitostí. Není extrovertem, který by se přátelil od prvního okamžiku s kýmkoli, je spíše uzavřené povahy, přitom ale zdravě sebevědomý. Je silně teritoriální a jasně odlišuje své domácí území, které je potřeba pečlivě střežit, od zbytku světa, kde není nutné být tak nesmlouvavý. Zároveň je připraven v každé situaci, kdekoli a kdykoli, chránit neohroženě celou svou rodinu i její majetek. Při práci a ostraze svého domova je houževnatý a aktivní, ale uvnitř domu, v kruhu rodinném, se umí chovat příjemně klidně, nevyžaduje neustálou pozornost.

Ke své rodině je poután neochvějnou láskou a věrností. Je silně vázán na jednoho majitele, změna pána je pro něj nesnesitelná a způsobuje mu obrovskou životní ránu, která ho může nenávratně a navždy poznamenat. Budoucí majitel by proto měl zvážit nanejvýš pečlivě, zda má pro tohoto psa optimální podmínky. Štěňátko slovenského čuvače, které vypadá jako sněhem pocukrovaná plyšová hračka, se zkrátka nikdy nesmí stát lecjakým dárkem z neuváženosti. Ve správných rukách se slovenský čuvač stává ideálním rodinným psem a chloubou svého pána. Vyžaduje ovšem důsledné vedení, neboť má silnou osobnost a někdy inklinuje k přílišné samostatnosti, svéhlavosti a při nedostatečném či chybném výcviku může vykazovat vůči cizím lidem přílišnou ostrost, v krajním případě i agresi.

S dětmi vychází za předpokladu oboustranně ohleduplného počátečního seznámení dobře. Huňatý slovenský čuvač se stává jejich skvělým kumpánem a ochráncem. Nicméně při kontaktech s velmi malými dětmi by měla být vždy přítomna dospělá osoba, kterou pes respektuje a poslouchá. Výhodou tohoto plemene je jeho všeobecná snášenlivost k drobnému domácímu zvířectvu, kterou často postrádají jiná psí plemena, zejména lovecká, a musí k ní být složitě nabádána. Pokud je slovenský čuvač řádně socializován, vychází perfektně s ostatními domácími mazlíčky a nemá ani přehnaně silné sklony k pronásledování zvěře v lese. Ve vztahu k cizím psům se může někdy snažit chovat nadřazeně.

POHYB

Slovenský čuvač je pes do aktivní rodiny. Někdy snad dokáže tento mohutný huňáč působit veskrze klidným až statickým dojmem. Ve skutečnosti je ale velmi pohyblivý a vyžaduje pravidelnou fyzickou aktivitu. Zejména v zimním období bude svého pána neúnavně doprovázet při každém sportovním vyžití, v letních vedrech je třeba pamatovat na limity způsobené vydatnou srstí tohoto plemene i na riziko přehřátí. Není vhodný pro život v husté městské zástavbě, kde by trpěl jak omezením pohybu, tak horkým počasím. Nicméně, rušné prostředí je výborné pro jeho socializaci především ve štěněčím věku.

Zástupci plemene, chovaného po staletí pastevci v horách, se i dnes nejlépe uplatní v původních podmínkách. Některé psí sporty jsou pro ně vhodné více než jiné. Platí to zejména pro dogtrekking. Hledáte-li parťáka pro celodenní túry
po horách, slovenský čuvač bude ten pravý. Dobře se uplatňuje při pachových pracích. Nejsou to však většinou psi, které by bavilo bez ustání aportovat nebo bezchybně plnit banální úkoly na základě pánova povelu zas a znovu. Na to mají přílišný smysl pro samostatné rozhodování.

V posledních letech se utěšeně rozvíjí sportovní pasení, které slovenskému čuvačovi perfektně supluje jeho původní pracovní zaměření. Tento sport je podporován i Spolkem chovatelů slovenských čuvačů, který poskytuje aktuální informace o pořádaných soutěžích a konkrétních možnostech výcviku ve spřátelených výcvikových střediscích. Sportovní pasení představuje výbornou týmovou aktivitu pána a jeho psa, při které se utužuje vzájemný vztah obou zúčastněných a v jehož rámci má pes unikátní možnost uplatnit svoje přirozené dovednosti.

PÉČE

Péče o srst slovenského čuvače není nijak náročná. Postačí občasné kartáčování. Pouze v období línání je nutné častější vyčesávání odumřelé srsti, nejlépe každý den. Majitel psa se musí připravit na to, že v této době bude psí chlupy nacházet ve velikém množství téměř všude. Časté koupání psa a používání kosmetických přípravků může nadměrně vysoušet a dráždit jeho pokožku. Koupeme ho jedině tehdy, je-li to skutečně nezbytně nutné. Jeho srst má dobrou samočistící schopnost - většina nečistot z ní po oschnutí jednoduše sama opadá.

Nejen srst psa vyžaduje naši pravidelnou péči. Také o chrup našeho psího parťáka je třeba vzorně pečovat a chránit ho pravidelným čištěním před zubním kamenem, který může v pokročilém stadiu psa o zuby dokonce i zcela připravit. Možností je více a lze je libovolně kombinovat. Stačí se informovat u veterinárního lékaře a v dobrém obchodě s potřebami pro domácí mazlíčky. Denně bychom měli psovi velmi jemně a šetrně očistit oční okolí navlhčeným vatovým tamponem. Bíle zbarveným psům se pod očima velice rychle vytvoří nevzhledné hnědé skvrny, nevěnujeme-li očím dostatečnou pozornost. Stejně tak hrozí nebezpečí vzniku zánětu zevního zvukovodu psa, jestliže se do ucha dostanou nečistoty ve velkém množství a my budeme tento fakt přehlížet. Alespoň jednou týdne uši bedlivě zkontrolujeme. Drápy psa udržujeme optimálně dlouhé.

VÝŽIVA

Vyvážená strava je nezbytným předpokladem pro správný vývoj a zdraví každého psa. Druh krmiva volíme vždy na základě velikosti, stáří a míře vynakládané aktivity našeho mazlíčka. Ať už se jedná o štěně, dospělého jedince nebo staršího psa, vyplatí se každopádně vždy volit co možná nejkvalitnější krmivo na trhu. Nadměrně šetřit na potravinách se zkrátka nevyplatí nejen u lidí, ale také u psů. Vyhýbáme se podezřele laciným granulím či konzervám. Stravu pro psa je možné připravovat z čerstvých surovin přímo v naší kuchyni. V takovém případě výchozí suroviny můžeme obměňovat, vždy vynecháme sůl a jakékoliv koření, a nastudujeme si pečlivě, jaký poměr živin náš pes aktuálně potřebuje. Vytvořit adekvátní krmnou dávku vlastními silami je každopádně dost obtížné. Proto se v současné době spoléhá většina majitelů psů na krmiva granulovaná. Stále větší popularitu získává také BARF, krmení psa syrovým masem, kostmi a zeleninou.

ZDRAVÍ

Průměrná délka života je 12 let. Slovenský čuvač patří mezi všeobecně velmi zdravá psí plemena. Z dědičně podmíněných onemocnění se u slovenského čuvače vyskytuje - stejně jako u většiny psích plemen podobného vzrůstu - dysplazie kyčelního kloubu. Proto je třeba dbát na správnou životosprávu i regulaci pohybových aktivit u štěňat a mladých psů, v neposlední řadě i na zodpovědný výběr chovných jedinců. Kromě dysplazie kyčelního kloubu nebyl u tohoto plemene zaznamenán častější výskyt žádného onemocnění. Je třeba u něj dbát na prevenci torze žaludku v podobě klidového režimu nejlépe až dvě hodiny po konzumaci potravy.

POTŘEBY A NÁROKY PSA

Sebevědomý a vnímavý slovenský čuvač není pes pro psychicky nestabilního, nervózního pána. Rovněž platí, že spíše než začátečníkovi ho lze doporučit člověku, který již nějaké zkušenosti s chovem psů podobného charakteru a velikosti má. Osobě, která je dostatečně vyrovnaná. Takovému pánovi, jenž dokáže být ve vztahu k slovenskému čuvači důsledný, spravedlivý i trpělivý zároveň. Výcvikář, který preferuje suchý dril, mnohočetné opakování a leckdy nemá daleko k fyzickým trestům, u tohoto psa nepochodí. Ani ten, kdo si nedokáže získat u psa dostatečnou autoritu a respekt. Výcvik nesmí být zdlouhavý a nudný, pes by ho měl vnímat jako zábavnou činnost, ne jako obtížnou povinnost a
rutinu, kterou provádí jen z donucení. Nápaditost, kreativita, poskytnutí té správné motivace a propojení s hrou jsou při výcviku slovenského čuvače takřka holou nezbytností.

Jakmile uvítáme štěně v novém domově, začínáme pilně pracovat na jeho socializaci. Bereme ho s sebou postupně na frekventovaná místa, mezi cizí lidi i zvířata, trénujeme jízdu rozličnými dopravními prostředky. Pečlivé seznamování s vnějším světem je stěžejní. Nezapomínáme přitom na to, že slovenský čuvač je rozený hlídač. Měli bychom ho naučit, aby plně akceptoval příchozí do našeho domu, kteří jsou vítáni, protože se jedná o naše přátele, a zároveň neopomíjel svoje povinnosti hlídače, jenž upozorní nahlas pána, objeví-li se nečekaně někdo cizí. Vztahy s ostatními psy pomůže u štěněte rozvíjet kýženým směrem účast na kvalitním výcvikovém kurzu pro stejně staré vrstevníky, kde je osvojení základních povelů jen jednou z četných výhod vedle užitečného navazování sociálních kontaktů a společných her.

Slovenský čuvač je vybaven bohatou srstí, která ho perfektně chrání proti nepřízni počasí. Je tedy vhodný pro celoroční venkovní umístění v boudě či v kotci. Vzhledem k jeho velikosti, typu osrstění, vysoké potřebě pohybových aktivit a silnému hlídacímu a teritoriálnímu instinktu se nehodí do bytu. Oproti některým jiným plemenům není slovenský čuvač přehnaně fixován na svého pána a dokáže vydržet v klidu delší dobu o samotě. To ovšem v žádném případě neznamená, že by měl trávit celé dny zavřený v kotci či na zahradě sám. Naopak, čím bližší kontakt s rodinou mu bude umožněn, tím vyrovnanějším a spokojenějším psem bude. Nejlepší místo k žití pro něj jistě představuje rodinný dům na venkově s rozlehlou zahradou nebo ještě lépe - přímo farma, kde by krom lidské smečky bylo přítomno široké zvířecí osazenstvo, jež by měl slovenský čuvač možnost bedlivě střežit.

PODMÍNKY UCHOVNĚNÍ

Pokud má být pes v budoucnu uchovněn, musí s ním jeho majitel absolvovat bonitaci organizovanou příslušným chovatelským klubem. Kromě průkazu původu je zároveň povinen doložit výsledky odborného vyšetření ohledně dysplazie kyčelního kloubu. Rodiče plánovaného vrhu jsou vybíráni tak, aby měl maximálně jeden z rodičů vyšetření na dysplazii kyčelního kloubu pozitivní s hodnotou C, D. V době krytí musí být chovný pes starší osmnácti měsíců. U slovenského čuvače se vzhledem k malé celkové populaci napříč plemenem poměrně často řeší riziko příliš blízké příbuzenské plemenitby, která by mohla negativně ovlivnit kvality plemene.  

Mezi vylučující vady stanovené standardem patří: Závažné fyzické nebo povahové anomálie, nevyhovující zbarvení nosní houby, pysků či očních víček (růžové zbarvení v těchto tělesných partiích), žluté znaky narušující bílé zbarvení osrstění, světlá barva očí. Jako vady méně fatálního charakteru, které jsou nicméně brány při bonitaci rovněž v potaz, jsou klasifikovány chybějící zuby a klešťový skus, přítomnost paspárků, tzv. medvědí tlapa, nadměrně zvlněná srst, vadné držení ocasu, špatné postavení uší nebo malá hloubka hrudního koše.

                                                                                                                                            Zdroj: Webfordog.cz